Není stránka jako stránka
Nač se trápit kvůli první stránce, když jich má román ještě 299? Protože není stránka jako stránka, a ta první je zkrátka nejdůležitější. Podobně jako první věta, první odstavec nebo první kapitola. Možná si to neuvědomujete, ale tyto drobnosti mohou úspěch vaší knihy ovlivnit mnohem víc, než se na první pohled může zdát...
V USA mají pro čtení rukopisů jasně daná pravidla. A protože jsou daná a všichni je dodržují, jsou vlastně i spravedlivá. Žádnému autorovi se nedostane víc pozornosti, pokud nesplní základní požadavky. Jedním z těch vůbec nejtěžších je poutavá první stránka. Americký „reader“ nemá čas na to, aby hledal v rukopisu zlaté vejce. Pokud není text dobrý od první stránky, odkládá ho. Vlastně hází do koše. Z hromady rovnou bere další. Že je to moc tvrdé? Třeba se autorovi jen první stránka nepovedla a zbytek už stojí za přečtení. To ale člověka pracujícího na pozici tzv. readera nezajímá.
Americký systém je samozřejmě zcela jiný než ten český, ale v mnohém pro nás může být poučný. Na rozdíl od ČR se v USA žádný nakladatel přímo s autorem nebaví. Dodržuje se tam zásada, že autor píše a obchody uzavírá literární agent, který ho zastupuje. Pro nakladatele to má řadu výhod, například:
- nejsou jim nabízeny špatně napsané rukopisy a díla grafomanů,
- jednají s profesionály, kteří vědí, jak to na knižním trhu chodí, a proto je jednání rychlejší.
Pro autora to zase znamená, že nemusí obíhat nakladatelství se svým rukopisem a může se v klidu věnovat psaní další knihy. Také má jistotu, že jeho smlouva bude v pořádku, protože za to agent zodpovídá. Také ví, že jeho honorář bude co možná nejvyšší, protože agend žije z provize z autorského honoráře – proto se snaží vyjednat pro autora co možná nejvíce peněz. Je to zkrátka oboustranně prospěšný obchod, a pokud je práce ze strany literární agentury dělána dobře, pak nese prospěch všem třem stranám: autorovi, nakladateli a agentuře.
V Americe (stejně tak jako v ČR) je velký převis nabídky rukopisů nad poptávkou. Konkurence je velká a nakladatelství nepotřebují tak ohromné množství rukopisů, jaké je běžně na trhu k mání. Proto například sehnat v USA literárního agenta, který by autora zastupoval, je velký úspěch. Až 80 % začínajících autorů nikdy v USA nenajde literární agenturu, která by je byla ochotná zastupovat. Proč? Protože jejich rukopisy neprojdou náročným výběrem. Skončí v koši po přečtení první stránky.
Proč číst dál, když je první stránka špatná?
Pokud má být dodržen princip, že literární agentura je síto, přes které neprojde brak, pak musí být výběr náročný. Kdyby to agentury nedodržovaly, nakladatelství by o spolupráci s nimi ztratila zájem. Redaktoři v nakladatelstvích nemají čas číst stovky rukopisů a pro každého nakladatele je velkou výhodou dostávat nabídku od literární agentury. Nestojí ho to nic a má záruku, že rukopisy budou na takové úrovni, aby se daly publikovat. Proto si žádná agentura nechce pokazit jméno tím, že by nabízela brak.
V České republice žádný systém zatím neexistuje. Je tu zvykem, že autoři svá díla nabízejí sami – do nakladatelství tak chodí stovky rukopisů a hromadí se tam, protože je většinou nemá nikdo čas číst. To, co existuje v USA, tedy profese „reader“ u literárních agentur, u nás zatím běžné není. Reader není literární agent (to je obchodník, který nabízí rukopisy nakladatelům), ale člověk, který od rána do večera čte jeden rukopis za druhým (read znamená v angličtině číst, reader = čtenář, pozn. autorky). Na stole má před sebou obrovskou hromadu rukopisů a z nich bere jeden za druhým a čte. Když první stránka za nic nestojí, automaticky hodí rukopis do koše a vezme si další.
Dnes a denně se ukazuje, že první stránka je velmi důležitá. Neplatí to jen v Americe. U nás sice zatím tak tvrdí nejsme, ale kvalita první stránky tu také hraje klíčovou roli. Zažila jsem mnohokrát situaci, že redaktor v nakladatelství odložil rukopis po přečtení první stránky a šel hledat něco jiného. Sice ten odložený kousek do koše nehodil a psychicky se připravoval na to, že se k němu za čas vrátí, ale neměl na něj tzv. náladu a šel hledat něco, co by ho alespoň trochu bavilo. V takovém okamžiku autor nikdy nemá jistotu, že se redaktor k jeho rukopisu ještě někdy skutečně vrátí. Možná se už nikdy nikdo neozve.
Zatímco americký „reader“ nemusí dělat nic jiného, český redaktor musí v nakladatelství dělat svou redaktorskou práci. Do té vlastně čtení nových rukopisů ani nepatří a není pro ně počítán žádný čas. Redaktor pracuje na titulech, které jsou naplánovány k vydání, a čtení rukopisů se většinou věnuje po chvilkách nebo dokonce ve svém volném čase. Místo aby se věnoval rodině, čte o víkendu rukopis nějakého začátečníka. Fakt, že mu tuto práci nikdo nezaplatí, je jen jedna malá chyba na kráse. Daleko horší je, když okrádá sebe i rodinu o společně strávený čas a nakonec zjistí, že si po sobě autor ani neopravil hrubky. To skutečně naštve. Začne si v duchu říkat, proč by měl něco takového vlastně vůbec číst, a nikdo se mu nemůže divit.
Zůstaňme ale u první stránky. Obeslali jsme e-mailem 20 namátkově vybraných literárních agentur v Británii, v USA a v Austrálii. Všem jsme položili stejnou otázku: „Když se vám nelíbí první strana rukopisu, který máte posoudit, čtete ještě dál?“
Odpovědi byly drsnější, než jsem původně očekávala. V Británii odpovědělo 16 agentur NE, jedna agentura „někdy, záleží na tématu“ a tři agentury neodpověděly vůbec.
Oslovené americké literární agentury odpověděly všechny NE.
V Austrálii nám pět agentur vůbec neodpovědělo a ze zbylých 15 agentur všechny odpověděly NE.
U nás je situace pro autory přece jen shovívavější. Mnoho redaktorů z nakladatelství, která jsem obtelefonovala, odpovědělo, že většinou začnou rukopisem listovat a hledají nějaké místo, které by je zaujalo. Nemalý počet redaktorů také přiznal, že se snaží vydržet alespoň prvních deset stránek, a pokud ani po jejich přečtení rukopis za nic nestojí, většinou dál nečtou. Našlo se i několik dobrodinců, kteří jsou ochotní číst do roztrhání těla a hledat, zda se kvalita rukopisu od některé stránky nezlepší. Přiznali však, že pokud ne, dobře si jméno autora poznamenají a další rukopis od něj už odmítají číst. Čili něco jako pravidlo jednou a dost.
Nenašla jsem však nikoho, kdo by striktně řekl, že pokud první stránka za nic nestála, hodí rukopis rovnou do koše. Když vidím, jak počet nabízených rukopisů strmě rok od roku stoupá, říkám si, že bychom to tak měli také začít dělat. Ono totiž často platí, že kdo nedovede napsat první stránku, neumí většinou napsat ani první větu, první odstavec a první kapitolu a často mívá velký problém i s prvním dějstvím knihy. To už je bohužel problém skutečně velký a rukopis to celkem s jistotou vyřadí ze hry.
Co radí řemeslo?
Jak tedy na to, aby první stránka zažehla čtenářovu pozornost a nedovolila mu knihu odložit?
Ze všeho nejdříve je třeba si uvědomit, že první stránka díla tvoří tzv. příslib. Každý autor svým čtenářům první stránkou něco slibuje. Vlastně jim říká: „Podívejte se, takhle moje kniha vypadá. Takovéhle má vyprávěcí tempo, takovýhle autorský styl, tento žánr, tohle ode mne můžete čekat...“ Bude-li první stránka hýřit vtipem, a zbytek knihy bude vážná a těžká úvaha, čtenáře to zklame – podobně jako bude-li první stránka napínavý thriller, a zbytek pak červená knihovna.
Kromě příslibu je pro první stránku důležitých hned několik dalších věcí:
- První věta musí být skvělá a vyzývat čtenáře k dalšímu čtení.
- Stejně tak první odstavec.
- Rovněž první stránka jako celek.
Jak vymyslet tu nejlepší první větu? Na mnoho autorů padá často tíseň, když si uvědomí, jak obrovskou váhu první věta má, jak moc je důležitá. Sedí a sedí a pokoušejí se první větu vymyslet. Ona však nepřichází a kvůli tomu nepřichází ani další text, protože autoři nepíší. Proto každému doporučuji tvorbu první věty prostě odsunout na později. Začněte větou druhou.
Teprve později se ukáže, jestli jste druhou větu vymysleli natolik dobře, že ji můžete nechat jako větu první, nebo jestli tu úplně první prostě ještě domyslíte. Faktem je, že tím, jak z člověka spadne nervozita, obavy a pocit zodpovědnosti, píše se mu „druhá“ věta mnohem snadněji než ta, u které si je vědom oné velké zodpovědnosti. Rozhodně tedy začněte druhou větou.
Autor alespoň trochu znalý literárního řemesla ví, že literární text se skládá z různých částí. Jsou to:
- přímé řeči,
- popisy,
- úvahové pasáže,
- vzpomínky.
Každá z těchto složek dělá s tempem literárního textu něco jiného. Pro první stránku je přitom důležité, aby tempo textu nebylo pomalé nebo rozvláčné. Text by měl hezky odsýpat a měl by se dobře číst. Tempo textu by měl autor ovládat a řídit vědomě. Začínajícím autorům se bohužel spíše stává, že se jim tempo textu tzv. stane. Zkrátka a dobře, někdy je text rychlejší a někdy pomalejší, ale oni vlastně vůbec netuší, proč.
Zkušený autor tempo textu řídí a ovládá. Ví, že přímé řeči tempo zrychlují, popisy zpomalují, úvahové pasáže zpomalují ještě více než popisy, a vzpomínky jako jediné tempo textu zastavují.
Kromě toho má na tempo textu výrazný vliv také použitý jazyk a stylistika:
- Dlouhá souvětí tempo zpomalují.
- Cizí, dlouhá a složitá slova také.
- Krátké věty a jednoslovné věty tempo zrychlují, stejně jako krátká nebo dobře zvučná slova.
Pokud se tedy rozhodnete na první stránce v prvním odstavci začít vzpomínkou plnou dlouhých souvětí a slov, čtenář se nejspíš unudí k smrti. Tempo textu bude nulové, protože vzpomínka vám ho zastaví. Použití flashbacku neboli vzpomínky je tedy pro první stránku a potažmo pro celé první dějství vlastně nevhodné. Nejde jen o to, že vzpomínka zastavuje tempo, ale také o to, co říkal již „starý dobrý“ Aristoteles: Když někoho neznáme a nemáme k němu vytvořený vztah, pak nás nezajímá ani jeho minulost. To si často začínající autoři neuvědomují.
Zkuste si představit, že by vás na ulici zastavil cizí člověk a chtěl by vám vyprávět něco ze své minulosti. Proč by vás to mělo zajímat, když toho člověka neznáte? Totéž platí i pro literaturu. V prvním dějství čtenář většinou ještě nemá vytvořený vztah k postavám, a tudíž ho nemůže zajímat ani jejich minulost. Umístit tedy kamkoliv do prvního dějství vzpomínky, se začínajícím autorům nedoporučuje.
Stejně tak se pro první stránku příliš nehodí úvahové pasáže nebo rozsáhlé a nudné popisy. Potřebujete sladit slova, věty a formu vyprávění tak, aby bylo tempo alespoň trošku svižné. Čtenář se nesmí nudit. Budete-li se v prvním odstavci popisně rozplývat nad krásou krajiny, asi tím nikoho moc neoslovíte.
Vyprávění v obrazech
Dnes je trendem beletrie tzv. vyprávění v obrazech. To znamená, že místo abyste něco jen stroze popsali, rozehrajete barvitou scénu, která obsahuje i přímé řeči a kde se něco děje. Čtenářovi podáte stejné informace, jen jiným způsobem. Vyprávění v obrazech je pro čtenáře zajímavé a často je baví více než strohý popis. Ukažme si to na příkladu.
Nejprve jeden popis:
Veronika ráda chodí do nočních podniků a barů. Nosí často minisukně a hluboké dekolty, vyžívá se v sexy punčochách. Diskotéky jí zrovna moc netáhnou, ale když se někde míchají koktejly, musí být u toho. Ráda poznává mladé muže, zejména blonďáci ji dokážíou dostat do kolen. K snídani si nejradši dává cereálie a hlídá si důsledně postavu.
A teď totéž vyprávěné formou obrazu (někdy říkáme scény):
Veronika stála u baru a čekala, až jí barman namíchá „divoký sex na pláži“. Vedle postával nějaký blonďák a dost neskrývavě si ji prohlížel.
„Sex je nejlepší v reálu,“ řekl po chvíli směrem k ní.
Podívala se na něj a bylo jí jasné, že tenhle týpek by ji nemusel ani dlouho přemlouvat. Takové měla nejradši. Dnes se na to ale nějak necítila. Jen zvedla prostředníček na znamení, že si má ty komentáře nechat pro sebe.
„Holka s tímhle výstřihem nemůže bejt netykavka, ne?“ pokračoval.
Otočila se k němu zády. To už jí ale barman nesl oblíbený koktejl.
„Ten divokej sex platím, pane vrchní!“ A už vyndával z peněženky bankovku.
Veronika se k němu znovu otočila, chvíli si ho měřila pohledem a pak jen sykla: „Tak díkec.“
Když se už chystala odejít, něčí ruka se dotkla jejích sexy punčocháčů a následně jí zajela pod minisukni až téměř do rozkroku. K smrti ji to vyděsilo. Otočila se a než si stihla všechno srovnat v hlavě, její ruka svírající koktejlovou sklenici vystartovala a divoký sex stékal během sekundy blonďákovi po vlasech a obličeji. Úlek byl evidentně oboustranný. Ta úchylná ruka osahávající Veroničiny svůdné punčocháče totiž nebyla jeho. Když si setřel z obličeje lepkavý nápoj, razantně dodal: „Já mu rozbiju hubu, jestli chcete.“
Veronika cítila, jak ji blonďák pomalu začíná mít přesně tam, kde zřejmě chtěl. Je ale sympatický, mladý a přesně její typ. Že by do něj přeci jen šla? Chvíli váhala s odpovědí. Pak se usmála.
„Vykašleme se na něj, ne? Máš doma cornflakes?“
„K čemu?“ Podivil se.
„Ráda je snídám. Hlídám si totiž postavu…“ Hlesla.
Vzal ji kolem ramen a do ucha jí svůdně pošeptal: „Budeš mít dnes v noci tolik pohybu, že ráno budeš moct klidně snídat slaninu, za to ti ručím!“
Pak se spolu vydali pryč, kamsi do hlubin rodící se noci.
Literární obrazy mají (stejně jako scény ve filmu) různá poslání. Některé jsou například atmosférotvorné – což znamená, že vytvářejí pocit určité atmosféry. Zvolit pro začátek knihy vyprávění formou obrazu, je určitě skvělé a rozhodně lepší než si vybrat popis nebo (nedej Bože) úvahovou pasáž. Nicméně je třeba se také zamyslet, jaké poslání váš literární obraz vlastně bude mít. Má sdělit informace? Nebo má posunout děj kupředu? Má jít o dramatickou scénu? Či je to scéna atmosférotvorná?
Pokud jste si pro první stránku vybrali právě naposledy jmenovanou variantu, pak jste neudělali dobře. Atmosférotvorné obrazy na první stránce jsou vražedné. Hojně se používaly před sto lety, za všechny můžeme věnovat autory, jako je Fráňa Šrámek nebo Vladislav Vančura. Dnes je však doba jiná a také čtenáři očekávají od literatury něco trochu jiného než za dob výše zmíněných literárních velikánů. Jejich díla jsou dnes pro většinu lidí jen těžko stravitelná. Při jejich četbě má současný čtenář často pocit, že se vše příšerně pomalu vleče, a dočíst díla řazená například do povinné četby středních škol, bývá dost náročné.
Na první stránku tedy rozhodně nepatří:
- vzpomínky,
- atmosférotvorné obrazy (scény),
- dlouhé popisy,
- dlouhá a krkolomná souvětí,
- dlouhé a cizí výrazy.
Co tedy na první stránku rozhodně patří? Z hlediska řemeslného existuje řada rad, které vedou k dobrému výsledku. Při četbě literárních děl je zřejmé, že se těmito pravidly řídili takoví velikáni jako například Čapek, Hemingway, Čechov nebo třeba americký romanopisec Raymond Carver.
Podívejte se na příklady několika prvních vět:
- „Poslyšte, pane Dastychu,“ řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému kouzelníkovi, „já k vám jdu vlastně na poradu. Já mám tuhle jeden případ, se kterým si nevím rady.“ (povídka „Případ Dr. Mejzlíka“, Povídky z jedné kapsy, Karel Čapek)
- Byl právě čas na oběd, seděli proto všichni pod dvojitou zelenou plachtovinou jídelního stanu a tvářili se, jako by se nic nestalo. (povídka „Krátké štěstí Francise Macombera“, Povídky, Ernest Hemingway)
- Nalil si v kuchyni další sklenku a podíval se na ložnici vyloženou na zahradě před domem. (povídka „Proč si nezatančíte“, Katedrála, Raymond Carver)
- … tak jedu osmdesátkou k té zatáčce a myslím, že mám za ní volnou cestu, to se ví, byla to volovina, jenom jsem trochu ubral plynu a hasím si to vesele do zákrutu. (povídka Právní případ, Bajky a podpovídky, Karel Čapek)
- Ve dveřích stál bezruký muž a chtěl mi prodat fotografii mého domu. (povídka Hledáček, Buď prosím tě, zticha, Raymond Carver)
- Jednoho temného zářijového večera, kolem desáté hodiny, zemřel lékaři zemstva Kirilovovi na záškrt jeho jediný syn, šestiletý Andrej. (povídka Nepřátelé, Doktorské povídky, Anton Pavlovič Čechov)
Všimněte si, že když si přečtete kteroukoliv z výše uvedených vět, máte chuť číst dál a jste zvědaví. Přesně tak by měla první věta povídky, novely nebo románu fungovat.
Jak poutavě začít?
Co nám tedy řemeslo radí, pokud jde o začátek knihy? Naprosto ideální je prý takový začátek, který obsahuje nějakou změnu nebo její náznak. Změn jsou samozřejmě stovky a záleží jen na vaší fantazii, kterou si zrovna vymyslíte.
Mohou to být například tyto:
- Postava se dozví nějakou znepokojivou informaci.
- Stane se nějaká důležitá událost, která předznamenává budoucí problémy.
- Postava zjistí, že něco je jinak, než si představovala (úkol, který má splnit, je těžší, než čekala).
- Postava přijíždí na nějaké nové a neznámé místo.
- Postava potká již v první scéně někoho, kdo začne měnit její plány (později třeba významně ovlivní její život).
Skutečně stačí tak málo k tomu, aby byla první věta a první stránka knihy čtivá? Samozřejmě, že to není málo. Musíte přidat ještě dobrou stylistiku – tedy žádná kostrbatá a dlouhá souvětí, žádné stylistické chyby, žádné rozvláčné vysvětlování. To na první stránku také rozhodně nepatří. Musíte mít neustále na paměti, že máte před sebou spoustu stránek, na kterých budete moci vysvětlit vše, co potřebujete. Rozhodně by to ale nemělo být na první stránce knihy.
Naopak je třeba pěkně sladit první stránku se žánrem (aby byla v humoristickém románu skutečně humorná a v hororu aby z ní na vás šel strach) a snažit se psát tak, abyste omylem neprozradili to, co vlastně ani prozradit nechcete a schováváte si na později.
Na další rady se můžete těšit ve druhém díle publikace O PSANÍ, kterou pro vás právě připravujeme!
autor textu: Markéta Dočekalová
