Malé předvánoční zamyšlení o psaní našich dětí

Děláte si někdy legraci z toho, co si vaše děti smolí do sešítku nebo do tabletu či počítače? Nechápete, jak mohou dostat ze slohové práce trojku nebo čtyřku? Kde asi může být chyba? A proč když v osmi letech bylo vaše dítě kreativní, vymýšlelo příběhy jako divé a "psalo svou první knihu", v sedmnácti už bojuje s každou větou a maturitní slohová práce je noční můra číslo jedna? Možná tuhle nepříznivou budoucnost můžete ještě změnit! 

 

Sedmnáct let se věnuji výuce tvůrčího psaní, pracuji s dětmi, náctiletými i s dospělými. Jezdím po základních i středních školách a beseduji. Přečtu stovky textů za rok. Píší mi devítiletí i devadesátiletí. Troufám si říci, že mám velmi dobrý přehled v tom, co začínající autory trápí a s čím se potýkají. Zeptáte-li se mne, co nejvíce trápí ty úplně nejmenší, možná se budete divit, co vám odpovím. Odpověď by se dala sepsat jako jakýsi žebříček trápení, se kterými se malí vypravěči potýkají:

  1. Nezájem rodičů a nejbližšího okolí – nikdo na ně nemá čas, nikdo je nepodpoří.
  2. Nezájem paní učitelky ve škole
  3. Nespravedlivé ohodnocení slohové práce ve škole
  4. Nikdo jim neporadí.

Právě začala doba adventní a blíží se svátky, které většina z nás vnímá zejména jako dobu určenou dětem. Chceme vidět rozzářené dětské oči, úsměvy a radost. Bylo by skvělé uvědomit si, že mnohým dětem schází mnohem více pozornost dospělých, než materiální statky. Dopoledne strávené s vlastním dítětem nad jeho texty může přinést více spokojenosti a nadšení do dětské dušičky, než nová hračka.

 

Mluvit ke světu ještě neznamená být slyšen

Dnešní děti dokážou obsluhovat chytré mobilní telefony, tablety, ovládají počítačové aplikace, brouzdají internetem, přispívají do různých blogů (zpočátku většinou na stránkách určených dětem), některé dokonce mají své vlastní weby a mohou „promlouvat ke světu“. Přesto, že komunikace s masami je pro ně mnohem snazší, než byla pro předchozí generace před vznikem internetu, velice často slyšeny vlastně nejsou. Rodiče v mnoha případech nemají čas přečíst si, co jejich malý spisovatel napsal, co vlastně vymyslel. Ještě horší je, pokud tyto dětské pokusy častují rodiče posměšky typu „No jo, ty tvoje výmysly, prosím tě...“, „Kdybys radši dělal něco užitečného...“, „Ty jsi náš pisálek, kdo má ty nesmysly pořád číst!“ a podobně. Takovými komentáři můžeme nejen zašlapat jakýkoliv rodící se talent, ale i jen obyčejnou chuť k písemnému vyjadřování, které bude dítě v dospělosti a ve svém zaměstnání rozhodně potřebovat.

Je zajímavé, že když si rodiče všimnou talentu ke zpěvu, nebo k nějakému sportu, mají tendenci ho v dítěti rozvíjet alespoň tím, že pro něj shánějí dobrého trenéra. Pokud ale dítě začne něco psát, jsou tyto pokusy často shozeny nějakou nevhodnou poznámkou a brány jako pouhé výmysly.

Pokud doma takového začínajícího autora máte, dejte mu ten největší dárek, který mu můžete dát – věnujte jeho textům pozornost. Sezvěte rodinu a dopřejte dítěti možnost své texty přečíst před těmi nejbližšími. Uděláte tím pro něj velmi mnoho. Nejen, že se tím učí dělat první krůčky v prezentaci svých nápadů před skupinou lidí, ale také se trénuje v četbě „nahlas“, tedy v přednesu, což se pro život hodí. Velmi cenná je i zpětná vazba, kterou dítě získává od každého posluchače. Děti jsou vnímavé a poznají, jestli vás poslech baví a zajímá, nebo ne. S kritikou to však do začátku nepřehánějte, protože u těch nejmenších je nejdůležitější, aby získali chuť a motivaci k psaní. Pochvalu si dítě zaslouží totiž už za to, že něco dokončilo, dotáhlo svůj projekt do zdárného konce (tzn. třeba vymyslelo příběh, napsalo povídku, pohádku apod.). Potlesk by pak mělo sklidit i proto, že se nebálo svůj projekt prezentovat před širší rodinou. Nezapomeňte, že to často znamená překonání trémy, protože české děti nejsou příliš zvyklé něco hlasitě číst před více lidmi. Budete-li chtít upozornit na nějaké chyby, pro začátek stačí jít cestou pochvaly, která ovšem neopomene zmínit, že by to určitě šlo ještě vylepšit. Začne-li se dítě zajímat o to jak, můžete si společně začít povídat o možných úpravách a vylepšeních textu. Rozhodně ale malého autora do ničeho nenuťte. Měl by sám přijít na to, že některé nápady, které jste mu prozradili, nebyly špatné a dají se použít. Nechejte ho, ať mu to vrtá hlavou. Pokud za vámi po čase dítě přijde s upravenou verzí textu a bude se chtít pochlubit, je důležité dopřát mu pozornost. K prvním krůčkům dětí v oblasti slohových dovedností toto zcela postačuje.

 

Škola

Děti, které se marně snaží získat pro své texty pozornost rodičů a rodinných příslušníků, pokud neuspějí, míří většinou do školy za paní učitelkou „na češtinu“. Podvědomě totiž cítí, že by jim měla být schopná poradit. Někdy mají štěstí a skutečně jim je věnována pozornost. Některé paní učitelky jsou skvělé a opravdu dokážou v dětech talent podchytit a rozvíjet ho, motivovat. Jsou schopné dítěti poradit, ukázat, kde dělá chyby nebo co jde udělat lépe. Bohužel takový přístup zdaleka není v českých školách standardem. Mnozí učitelé nemají chuť v dětech talent a zájem o psaní rozvíjet, neboť postrádají motivaci, proč by něco takového vůbec měli dělat. I když je to smutné, více než kdekoliv jinde tu platí, že lepší je nedělat nic, než to dělat špatně.

Bohužel se mi poměrně často stává, že za mnou chodí buď přímo nešťastné děti, nebo jejich rodiče a přinášejí mi slohové práce. Práce, které to od různých pedagogů „schytaly“ a byly ohodnoceny trojkou nebo i čtyřkou. Pokud by šlo o známku odrážející například množství hrubek v textu, jeden by se nedivil. Dobrým zvykem přitom v mnoha školách bývá dávat ze slohových prací známky dvě, jednu za gramatickou úroveň textu a jednu za úroveň slohovou a obsahovou. Tedy například 1/2, z jedné části za jedna, z jedné za dvě. Chápala bych tedy, že má někdo třeba z té gramatické části za čtyři. Pokud ale dítě v páté nebo šesté třídě obdrží za sloh čtyřku, většinou to je známka spíše pro učitele než pro dítě. Děti v tomto věku vyprávějí rády, zcela přirozeně fantazírují a ještě stále jsou honě otevřené a upřímné, takže si při psaní nelámou hlavu s tím „co si o tom někdo pomyslí“. Je to krásné období, které pokud umí pedagog dobře podchytit, může být vynikajícím startem právě do vyšších ročníků, ve kterých by se pak měly slohové dovednosti dětí pod správným vedením zlepšovat. Ano, tak by to mělo nějak ideálně vypadat, ale bohužel nevypadá.

Často si čtu slohovou práci se smutkem v duši, protože je zcela zjevné, že se paní učitelce nebo učiteli prostě jen nelíbilo, co dítě píše. Je to známka za postoj, za názor, nikoliv za to, jak dítě píše. Učitel je zhrozen z použitých vulgarismů, nebo třeba z toho, že se ve slohové práci vyskytují naprosto nevhodné situace, které by v televizním vysílání snesly označení „od patnácti let“. Mnozí to nerozdýchají a čtyřka ze slohové práce je na světě. Několikrát se mi dokonce stalo, že autor byl zcela nepochybně velice talentovaný a v jednom případě dokonce až tak moc, že si jsem dodnes jistá, že o té dívce ještě uslyšíme. Správně bych měla dodat, že o ní uslyšíme, pokud ji učitelka češtiny od psaní definitivně neodradila. V tomto případě jsem totiž na žádost rodičů byla ve škole osobně situaci řešit, neboť dívce kvůli čtyřkám a pětkám ze slohových prací hrozila čtyřka z českého jazyka, ačkoliv jinak se jednalo o velmi zdatnou studentku s dobrými studijními výsledky. Paní učitelka však nebyla schopná přenést přes srdce dívčiny názory, které se v jejích osobitých textech velmi zrcadlily. Musím přiznat, že mne tyto věci kdysi překvapovaly, dnes, po všech těch letech působení v této oblasti, už mne bohužel nepřekvapují. Jen mi to je líto. Škola by neměla talent zašlapat do země, proto do ní nechodíme.

V zahraničí (z vlastní zkušenosti mohu jmenovat například USA, Velkou Británii, Nizozemí, Belgii, Lucembursko) přikládají na základních a středních školách psaní mnohem větší pozornost než u nás a děti píší mnohonásobně více. Prakticky není týden, aby děti neměly za úkol něco napsat. A co je na tom nejzajímavější? Děti to baví a těší se, jak budou před celou třídou svou práci prezentovat. Jsou zvědavé, jak se bude práce líbit spolužákům a z hodnocení strach nemají, protože o to jde skutečně až na posledním místě.

 

Nikdo jim neporadí

Vždy mám velikou radost, když jsem požádána abych školila pedagogy, jak vlastně mají sloh děti učit. Doba se sice zlepšuje velice pomalu, ale pokrok přeci jen vidím. Od ledna nadcházejícího roku budu například v rámci jednoho grantového programu objíždět základní školy v celé republice a budu připravovat učitele právě na to, jak správně děti do psaní zasvětit, jak je vést a jak to dělat tak, aby je psaní bavilo a rozvíjelo celou řadu dalších schopností a dovedností. Z každé takové akce mám velkou radost, protože tím vzniká naděje, že děti, které pomocnou ruku nebo podporu nenajdou ve své vlastní rodině, najdou ji ve škole. Věřím, že jednou tomu tak skutečně bude, jen se trochu obávám, že to možná bude platit až pro má vnoučata. Ale jak se říká, lepší někdy než nikdy.

Protože mi po několik let chodily desítky e-mailů ročně od nešťastných rodičů, kteří na českém trhu marně sháněli populárně naučnou knížku, která by jejich malým „spisovatelům a vypravěčům“ podala pomocnou ruku při dělání prvních krůčků a také a zejména proto, že mi v posledních třech letech psali už dokonce i samy děti, rozhodla jsem se takovou knížku přivést na svět. Jmenuje se „Vyprávěj příběhy!“ a pokud byste uvažovali o koupi takového dárku pro své dítě, můžete si knihu objednat v e-shopu MÁM TALENT nakladatelství na adrese www.mamtalent-nakladatelstvi.cz.

Vyprávěj příběhy!

Děti na mne v knize najdou e-mailovou adresu a mohou se mnou různé otázky a problémy i přímo konzultovat. Těší mě, že to skutečně dělají a nestydí se. Knížkou tedy koupíte nejen rady na papíře, ale také svému dítěti nabídnete možnost skutečné pomocné ruky. Nemusí z něj přitom jednou být zrovna spisovatel, o to ve skutečnosti vůbec nejde. Zcela postačí, když díky psaní dítě získá dítě bohatou slovní zásobu, výrazně zvětší svou čtenářskou gramotnost a schopnost porozumět psanému textu, najde vztah k literatuře a knihám obecně, nebo jen bude umět napsat e-mail tak, že se za něj nebude muset stydět. Možná, že jednou bude nejen maturovat, ale také psát bakalářskou, diplomovou nebo disertační práci a na začátku toho všeho stojí, ať chceme nebo ne, první krůčky v oblasti tvorby textů, které se odehrávají právě v době kolem páté, šesté, sedmé třídy základní školy. Na začátku jsou zkrátka jen nějaké ty „výmysly“ a „fantazírování“.

 Křest knihy "Vyprávěj příběhy!"

Foto ze křtu knihy "Vyprávěj příběhy!"

 

Autor textu: Markéta Dočekalová, lektorka tvůrčího psaní

www.TvurciPsani.cz